Narodila jsem se téměř o devět týdnů dříve. Jako bych už od prvního nádechu spěchala poznat svět. Od malička jsem byla velmi citlivá. Vnímala jsem mnohem víc, než bylo na první pohled vidět.
První roky svého života jsem vyrůstala u své babičky a dědečka. Tam jsem si vytvořila nádherný vztah k přírodě i k bytostem, které nejsou na první pohled vidět. Milovala jsem to místo. Byl tam klid. Bylo léčivé. Bylo bezpečné. Moje babička a dědeček mě velmi milovali. V jejich domově panovala hojnost a harmonie. Cítila jsem se milovaná, přijímaná a doma.
Když jsem nastoupila do školy, vrátila jsem se zpět k mamince do města. A tam už nepanovala taková harmonie a hojnost.
Škola a citlivost, která nebyla pochopena
Ve škole jsem byla často terčem posměchu a slovní šikany. Neměla jsem hezké oblečení, neměla jsem svačiny jako ostatní děti a často ani potřebné školní pomůcky. Nesla jsem to opravdu těžce. Jako velmi citlivé dítě jsem každé odmítnutí a každou poznámku prožívala hluboko uvnitř sebe.
Nakonec jsem se nechala přeřadit na školu pro problémové děti. Ne proto, že bych byla darebák. Ale proto, že jsem se mezi nimi cítila stejně. Necítila jsem se tolik vyčleněná a jiná.
I přesto jsem milovala život.
Milovala jsem legraci. Smála jsem se. Rozesmívala ostatní. Dnes si myslím, že to byl možná můj způsob, jak uniknout bolesti, kterou jsem prožívala. I přes všechno těžké jsem si dokázala zachovat radost.
Zodpovědnost, která přišla příliš brzy
Doma byl často křik, hluk a nadávky. Ne vždy. Byly tam i hezké chvíle. Ale velmi brzy jsem převzala velkou zodpovědnost.
Hodně jsem pracovala a hodně jsem pomáhala mamince. Vstávala jsem brzy, abych ji vzbudila do práce. Vstávala jsem brzy, abych připravila své bratry do školy. Pomáhala jsem s celou domácností. Uklízela jsem, žehlila, starala se o zvířata i o své sourozence.
Pomáhala jsem i emocionálně. Byla jsem tam vždy přítomná. Vždy k dispozici. Vždy připravená pomoci, vyslechnout a podržet druhé.
Nebyla jsem příliš chápána, protože moje citlivost byla velmi vysoká. To, co jsem cítila a vnímala, ostatní často nechápali.
Pracovat jsem začala velmi brzy. Už ve čtrnácti letech jsem chodila na brigády. Ve škole mi některé předměty příliš nešly. Ty, které mě nebavily, jsem nedokázala vnímat a dávat jim pozornost. Zato jsem vynikala v jazycích, v českém jazyce a v literatuře. Milovala jsem zeměpis a často jsem si představovala, jak jednou budu cestovat po světě.
Můj život nebyl lehký, ale velmi brzy jsem se naučila postarat sama o sebe. Osamostatnila jsem se a pochopila jsem, že nic v životě není zadarmo.
V sedmnácti letech jsem odešla od své maminky.
Cesta do světa
Dál jsem studovala, pracovala a dělala si různé kurzy. Utíkala jsem na farmy, kde jsem nacházela klid a pocit svobody. Lidé mě měli rádi pro můj humor, lehkost a radost ze života.
Ve svých devětadvaceti, třiceti letech jsem si uvědomila, že jsem vždy věděla, že dokážu něco víc. Že ve mně žije touha po životě, po poznání a po světě.
A tak jsem se rozhodla žít.
Odešla jsem do jiné země. Začala jsem cestovat. Dostala jsem se až do Ameriky. Dotkla jsem se světa a dotkla jsem se něčeho, co mě přesahovalo.
Ve Velké Británii jsem potkala muže, kterého jsem milovala. Bohužel náš vztah nedopadl tak, jak jsem si přála. Přesto z této lásky vzniklo něco nádherného — narodila se nám krásná dcera.
Návrat k sobě
Když jsem se vracela zpátky do České republiky, život mě znovu vedl přes další náročná období a zkoušky.
Právě tehdy jsem začala znovu přijímat své dary. Svou výjimečnost. Svou citlivost. Svůj dar intuice. Dar komunikace s něčím vyšším, co nás přesahuje.
Začala jsem na sobě intenzivně pracovat.
Prošla jsem cestou jógy v České republice i učením z Indie. Poznávala jsem australské květinové esence a mnoho dalších směrů osobního a duchovního rozvoje. Postupně si moje duše hledala stále více informací a odpovědí.
Hledala jsem sama sebe. Léčila jsem své rány. Učila jsem se přijímat všechno, čím jsem prošla.
Můj dar
A dnes vím, že nic z toho nebylo zbytečné.
Dnes vím, že moje citlivost není slabost.
Je to můj dar.
Dar cítit. Dar chápat. Dar vidět i to, co není na první pohled patrné. Dar provázet druhé. Dar přinášet naději.
A pokud jsem se něco za svůj život naučila, pak to, že naše minulost nemusí určovat naši budoucnost.
I z bolesti může vyrůst síla.
I z odmítnutí může vyrůst soucit.
A i z malé, předčasně narozené holčičky, která se často cítila jiná a nepochopená, může vyrůst žena, která se rozhodne žít svůj život podle svého srdce a svítit na cestu ostatním.